Osová

Do roku 1924 Osové (2. pád - Osového, 6. pád Osovém). Od roku 1924 Osová. Tato poznámka na úvod je dosti důležitá, neboť se v textu vyskytují jména šlechticů (např. Hynek z Osového), která bychom dnes skloňovali z „Osové".

Ladislav Zavadil ve Vlastivědě moravské z roku 1900 píše o Osové:

"Ves a zámek Osové jest středem jediného panství, které leží celé v okrese. Tvoří o sobě katastrální obec, k níž náleží zámek, dvůr, hospodářská stavení, hospoda a sýpka. Leží skoro severně na rovině ve výši 513 m na silnici z Osové Bítýšky do Tišnova. Jméno zámku, nyní s oblibou přetvořované na „Osová" , bylo správně ve středověku vždy „Osové", podobně jako Vlkové, Hluboké atd.

Již r. 1348 byl na místě nynějšího zámku hrad Osové, který kolem R. 1540 byl pustým, obklopen jsa močály a rybníky. Nynější zámek pochází z konce věku XVII.

V „Pamětech" Klossa Bítešského zaznamenáno: „Dne 23. máje 1638, tj. v neděli Svatodušní, když kázání bylo, zámek na Osové shořel a všecken padl; znamenité hospodářství pohořelo, a za mnoho set škody se stalo ".

051Zámek tvoří velký podlouhlý čtverhran, průčelím je obrácen na jihovýchod a jest k němu přístup se silnice po náspu, který u samého zámku přechází v klenutý most. Na půl straně jižní a skoro celé východní jest rybník „Okolník", který dosahuje až k zámku; na straně severozápadní jest (z r. 1835) park. Poloha zámku stává se rybníkem romantická. Zámek jest opatřen věží s hodinami; do r. 1869 byla věž mnohem vyšší a štíhlejší. Uvnitř spatřiti lze nádherné komnaty; mezi nimi ukazuje se „kaplová komnata", která byla zřízena z bývalé kaple. Ve všech komnatách jsou stejná kachlová kamna,instalovaná ihned po nabytí zámku Jindřichem Vilémem. Sklepy jsou vystavěny velmi uměle (až do 15 cm nad úrovní vody v „Okolníku" ).

Od zámku až do Osové Bítýšky jsou podél silnice vysázené vysoké lípy. Blízko u silnice u Osové stojí na návrší panská sýpka (540 m n. m.). Celý zámecký areál s bezprostředně navazujícím rybníkem, připomíná někdejší opevněná vodní sídla.

Dá se bez nadsázky říci, že by osada Osová s udržovaným zámkem zasazeným do stromové zeleně byla skvostným turistickým místem. Toto místo je navíc ozdobeno barokní sýpkou na návrší, která jako dominanta dává do okolí tušit blízkost panského sídla; sbíhající se tahy silnic z okolních vesnic,shluk obytných stavení a hospodářských budov- to vše tvoří regionální venkovské centrum navazující na feudální minulost panství honosícího se jmény několika staromoravských rodů jako majitelů.

Podle hradu, který stál na místě nynějšího zámku, nazýval se ve stol. XIV. - XVII. rod pánů Osovských, který měl největší zásluhu na vybudování zámku a přilehlých statků, a pak je předal jiným rodům šlechtickým. V dějinách jeho lze rozeznávati dvě hlavní období, pokud totiž patřilo panství pánům, kteří nějakým způsobem přibírali přívlastek z Osového (až do r. 1594), a pokud patřilo rodům panským bez tohoto jména.

050V první polovici stol. XIV., kdy obsahovalo panství: Osovou, Osovou Bítýšku, Vlkov, Březí, Hamry, Skřinářov, Novou Ves, „Staré Hamry" a některé nyní neznámé osady, byl pánem jeho Jindřich z Osového a z Ronova. Jindřich z Osové měl svou vážnost mezi nejstarší moravskou šlechtou, o čemž svědčí latinsky psané listiny , z nichž nejstarší je z roku 1353 a potvrzuje privilegia Žďárského kláštera a Henricus de Ossaw je vypsán mezi přítomnými pány.

Jan z Bechyně postoupil větší části panství Hynkovi z Osového a menší část prodal Janu Staršímu z Meziříčí. Hynek z Osového prodal brzy potom svůj majetek pánům z Ronova, z nichž Čeněk r. 1372 Osovou prodal markraběti Janovi, který panství i s Osovou Bítýškou dal v léno Janovi Staršímu z Meziříčí, který byl majitelem panství až do r. 1415.

052Téhož roku přešlo panství (tehdy k němu patřily vesnice Kadolec a Ořechov) svatbou na pana Zbyňka Doubravku z Doubravice, jehož dědicové Zdeněk a Zbyněk se psali z Osového. V polovici stol. XV. byl majitelem Smil na Osovém, po němž roku 1481 jeho děti držely panství nedílně. Ale ke konci století se připomínají jeho dva synové; Hynek a Sigmund a později jen Hynek z Osového. Po jeho smrti dědili panství synové; Smil a Jan Osovští z Doubravice, každý polovici.

Roku 1530 skoupil Jan z Pernštejna obě polovice a zapsal statek do desek zemských Janu Polcarovi z Paračova, jehož synové Pavel a Erasmus se o Osové zase rozdělili. Kolem roku 1555 náležela Osová Markvartovi Rájeckému na Mírově a manželce Bohunce Bítovské z Lichtenburka, po nichž si je rozdělili její děti Jan a Alžběta (její děti) Ráječtí na Mírově. Roku 1590 prodali tito Osovou i s celým panstvím za 15.000 zl. moravskému panu Smilovi Osovskému z Doubravice, který je značně zvětšil (o bývalou ves Rohy) a byl posledním pánem s přívlastkem „Osovský" na Osovém.

V stol. XIV. se zde dolovalo, jak svědčí místní název „Staré Hamry", v polovici století XVI. byl na panství pěstován v rozsáhlé míře chmel a počátkem stol. XIX. zde byla továrna na kůže.

R. 1594 prodal celé panství paní Aleně Meziříčské z Lomnice, jejíž dědicové je r.1612 prodali za 22.000 zlatých Janu Humpoleckému z Rybenska, nejvyššímu moravskému zemskému místopísaři. Tento přidal k Osové r. 1617 statek Rojetín (za 14.000 zl. od Kateřiny z Čížkova). Panství osovské tehdy obsahovalo: Osovou Bítýšku, Borovník, Milešín, Vidonín, Březí, Skřinářov, Ondrušky, Rozseč, Vlkov, Novou Ves, pusté hrady Víckov a Rysov.

053Pohromami třicetileté války bylo panství značně zasaženo. Píše se o množství pohořelých a pustých statků. Po vnukovi Jana Humpoleckého Petru Pavlu, rozdělily se dcery jeho roku 1662 o panství tak, že Majdalena dostala Rojetín a Marie Osovou. Za nedlouho Marie koupila Rojetín, načež r. 1693 odevzdala oba statky svému čtvrtému manželovi Janu Vítovi, svobodnému pánu Schwanefeldovi, c. k. dvornímu válečnému radovi a brněnskému hejtmanovi. Roku 1708 bylo prodáno panství za 75.000 zlatých. Kateřině, svobodné paní z Walldorfa, jejíž vnuk Ignác hrabě Walldorf odkázal panství rodině hrabat Chorinských a to roku 1796. František Kajetán hrabě Chorinský prodal pak o rok později celé panství hraběcí rodině Haugwitzů.

O šlechtě z Osové se dočteme v knize Staromoravští rodové od Josefa Pilnáčka následující:

"Z Osového u Bíteše pocházela starobylá rodina, která byla vlastně větví mohutného rodu z Ronova. Mezi nejstarší patří Jindřich z Osové, bratr Smila z Ronova a Hejmana z Přibyslav (Přemyslav), kteří byli z potomstva Heřmana z Přemyslav a jeho ženy Elišky a uvádí se r. 1328. Jindřich z Osové uvádí se r. 1346 a měl v držení Bíteš, Miličía, Vlkov, Březí (r. 1349), jsa ženat s Kateřinou r. 1349).

Jindřich zemřel před r. 1373, zanechávaje syna Hynka z O. a dceru Hyzlu provdanou r. 1376 za Janka z Holoubku (dříve snad za Januše z Bechyně r. 1364). Asi do téhož potomstva patří Jindřich z O. a Ronova, uváděný r. 1358, jenž r. 1366 odprodal Bohdalov.

Předeslaný Hynek, syn Jindřicha z O. jmenuje se r. 1356 - 1366, jsa ženat s Annou, jež vzala děti na Rudvíkov a držela zboží Zvoli, Bojanov a Braníškov. Synové Hynka a Anny byli Hynek a Smil z O., z nichž první odprodal r. 1392 Zvoli a r. 1418 Petrovice, Vavřineč a Podolí. Smil, bratr Hynka, jmenuje se strýcem Hlaváče z Ronova a uvádí se r. 1368 - 1398 jsa r. 1406 mrtev zanechávaje vdovu Bětku ze Zvole a syna Hynka z O., jenž uvádí se r. 1414 při Petrovicích a Podolí. Řečený Hynek byl poslední této větve znaku ostrvy, která seděla na Osové a později zde uvádění, totiž Smil a Zbyněk z Osové (r. 1447) patří do rodu z Doubravice, znaku odřivouse či střely zavinuté."

Znak z Osového jest tentýž jako u všech Ronovců, jak vyobrazeno. Téhož znaku a krve byl rod z Borové u Letovic, z Rožínky, z Mitrova,. Štít býval žlutý, ostrvy černé, často se zelenými suky.

Koncem minulého století byl majitelem Jindřich hrabě Haugwitz, c. k. komoří, dědičný člen panské sněmovny . Panství, jehož titul byl: „Osovská Bítiška a Rojetín", mělo v roce 1900 výměru: polí 372,93 ha, luk 89,17 ha, pastvin 173,90 ha, lesů 862,16 ha, neobdělaných 21,56 ha; úhrnem 1519,72 ha.

Polní hospodářství,které sestávalo ze čtyř dvorů (Osová 230,01 ha, Tři Dvory 83,44 ha, Rojetín 73,07 ha, Milešín 44,31 ha) a svobodných parcel 112,22 ha, bylo celé pronajato.

Lesní hospodářství měli Haugwutzové koncem 19.století ve vlastní režii; tvořilo dva revíry: Rohy 673,98 ha a Víckov 188,18 ha (bývalý hrad). O správu statku se staral hraběcí důchodní bytem na Osovém. Tento také přispěl značnou měrou k založení hasičského spolku v Osové Bítýšce.

Roku 1866 zde byl zřízen lazaret nemocných cholerou z celého okolí, a roku 1867 byla zde ubytována nově založená hospodářská škola, která r. 1868 byla přeložena do Velkého Meziříčí.

Po zrušení vrchnostenské správy se zánikem roboty a poddanství a přenesením politické a soudní pravomoci na nově utvořené státní úřady, se velkostatek Osová přizpůsobil právě jako všude jinde změněným poměrům. Pokračoval dále v obhospodařování majetku jen s tou změnou, že dřívější nucená poddanská závislost rolníků byla zaměněna za dobrovolnou spolupráci s „vrchností" přejmenovanou na "vlastníky velkostatku".

Panství Osová bylo tehdy včleněno do hospodářské struktury mnohem většího celku a správa se přenesla na zámek v Náměšti nad Oslavou.Bezprostřední dozor a vedení vykonával v zastoupení hraběte „pan důchodní" bydlící na Osové a jemu v podřízeném postavení sloužil veškerý personál ve dvorech, polesích a dalších hospodářských jednotkách.

Zámek byl v devatenáctém století obydlen panstvem, především v letech 1830-1840 (mladý Karel hrabě Haugwitz), kolem roku 1865, kdy zde sídlil příbuzný hraběcí rodiny c. k. rytmistr hrabě Chamareé a koncem století.

Majitel náměšťského panství včetně Osové Karel Vilém Haugwitz zemřel roku 1874 a po něm dědili jeho dva synové. Prvorozený Jindřich převzal Náměšť a druhý- Karel Jindřich- se usadil na Osové, která byla vyčleněna z náměšťského dominia. Osovský zámek se stal koncem devatenáctého století opět panským sídlem.

Hrabě Karel Jindřich byl velmi schopný hospodář, který pozvedl a zvelebil osovský velkostatek, jehož produkci zaměřil na zemědělskou výrobu. Provozoval rovněž lihovar, škrobárnu a cihelnu. Po smrti jeho otce mu podléhal statek Biskupice u Hrotovic s výměrou 512 hektarů, z toho 240 hektarů lesa.

Pozemková reforma po vzniku ČSR odňala ze soupisové výměry 199 hektarů ve prospěch drobných zemědělců. Lesní majetek byl propuštěn ze záboru a nadále spravován jako revír se dvěma distrikty :Víckovem a Rohy. Lihovar na Osové byl združstevněn, avšak Karel Jindřich zůstal jeho největším podílníkem.

Statek Biskupice byl dílem rozparcelovaný a ze zbytku se utvořil „zbytkový" statek, který byl v roce 1926 prodán.

Po první světové válce byly údaje o Osové následující

  • Úřední název Osová (osada)
  • Místní název Osová Bítýška
  • Soudní okres Velká Bíteš (od roku 1850 do roku 1892 Velké Meziříčí)
  • Politický okres Velké Meziříčí (od roku 1850 do roku 1855 Jihlava, od roku 1949
  • do roku 1960 Velké Meziříčí, od roku 1960 Žďár nad Sázavou)
  • Krajský soud Jihlava
  • Země Moravskoslezská
  • Domů (popisných čísel) 14
  • Počet rodin 31
  • Počet obyvatel 138
  • Národnost česká 132, německá 6

054Osovská rodina Haugwitzů se ve třicátých letech XX. století sestávala ze čtyř členů; rodičů Karla Jindřicha a Karoliny a synů Jana Karla a Karla Antonína. Poslední Haugwitzové odešli ze zámku v roce 1945 jako občané německé národnosti. Majetek byl na základě tzv. Benešových dekretů konfiskován.

Zámek s přilehlými budovami,parkem a zelinářskou zahradou zůstal po válce majetkem národního pozemkového fondu. Sýpka s přilehlým lesíkem a škrobárna byly přiděleny Hospodářskému družstvu Velká Bíteš. Družstevní lihovar dostává příslušné deputátní budovy ve dvoře. Správě státních lesů připadly kancelářské budovy a byt bývalého ředitele, stáje a garáže proti tomuto bytu.

Po válce odešlo mnoho lidí z Osové Bítýšky a z Osové do pohraničních oblastí Čech, dokonce se usadili naši občané i u samotných Karlových Varů. Z největší části se jednalo právě o rodiny lidí z velkostatku Osová.

Těsně po válce proběhla i parcelace zkonfiskovaného velkostatku Osová. Celková výměra majetku byla 1 713 hektarů rolí, lesů, rybníků, zahrad, pastvin, cest, stavebních ploch aj.

Uchazečů o půdu bylo celkem 321 a to: z Osové Bítýšky 146, z Ronova a Ořechova 40, z Vlkova 38, ze Březí 32,ze Skřinářova 25, z Ondrušek 10, ze Záblatí 1(obec),z Heřmanova 1(obec). 28 uchazečů bylo z dalších míst a institucí.

9. srpna 1945 byla do sokolovny svolána schůze všech oprávněných uchazečů, tj.zemědělců, kteří neměli 8 hektarů orné půdy nebo 13 hektarů zemědělské půdy, a dále zájemců o přidělení pozemku na stavbu rodinného domku nebo zřízení zahrádky.

Lístkovou formou byla zřízena komise, která připravila podklady pro rozdělení půdy. 20. září na další schůzi návrhy podepsalo 184 uchazečů (nadpoloviční většina),takže se tyto návrhy staly platnými. Bývalí deputátníci velkostatku Osová obdrželi žádané příděly od 3 ha do 11,5 ha a zároveň potřebné hospodářské budovy, živý inventář, hospodářské stroje a potřebná krmiva.

Deputátníci obdrželi celkem 82,3 hektarů půdy, uchazeči z Osové Bítýšky 94 ha , z Vlkova 14 ha, obec Skřinářov 1ha, obec Vlkov 1ha, Československé státní dráhy 7 ha, nově zřízené cesty 4,5 ha apod. Největší podíl (necelých 1 500ha) byl přidělen správě státních lesů a správě státních rybníků.

Po roce 1945 jezdili na zámek trávit dovolenou příslušníci sboru národní bezpečnosti z Brna se svými rodinami. V tu dobu zde byl ještě krásný park i velká ovocná zahrada se skleníkem.O zahradu i skleník se staral člověk, který byl zaměstnancem JZD Osová Bítýška a později JZD Vlkov. Po smrti tohoto zahradníka začal park i skleník pustnout.

V roce 1965 byl zámek přidělen sociálnímu zabezpečení okresního národního výboru ve Žďáru nad Sázavou a měl sloužit postiženým dětem z ústavu z Křižanova. Byl vypracován projekt, že se na zámek do Osové přistěhují děvčata z tohoto ústavu a chlapci zůstanou v Křižanově. Dokonce se započalo s opravami objektu, ale...

055Z dříve honosného zámku ovšem dnes zůstala jen ruina, přičemž za posledních dvacet let zámek několikrát změnil majitele. Z osovského zámku zůstalo jen to, co se nedalo odvézt nebo odnést. Dnešní realita není příliš lichotivá.

Předpokládané mnohamilionové náklady na opravu zámku zatím brzdí jeho rekonstrukci. Nová střecha, kterou současný soukromý majitel nechal udělat v polovině devadesátých let, dává snad naději, že zámek nespadne a přečká do doby, než se najdou peníze na obnovu této nádherné památky...