II. světová válka

Částečná mobilizace v květnu 1938 způsobila velké vzrušení, ale ukázalo se, že lid je odhodlán bránit se. Všichni spoléhali na naše opevnění v pohraničí, na naši armádu a spojenecké smlouvy.


Události spojené se druhou světovou válkou Vám přináším tak, jak je zachytil dlouholetý kronikář obce Josef Nedoma:

"...Částečná mobilizace v květnu 1938 způsobila velké vzrušení, ale ukázalo se, že lid je odhodlán bránit se. Všichni spoléhali na naše opevnění v pohraničí, na naši armádu a spojenecké smlouvy. V osudových zářijových dnech, kdy lidé hromadně poslouchali rozhlas u jednotlivců i hostincích, nebyla mobilizace již tak vzrušující událostí. Velmi mnozí v ní spatřovali jedině možnou a nejsprávnější cestu k obhájení našich práv, i když si byli vědomi - jako účastníci první světové války - co válka je a jak hrozné utrpení přináší. A pak přichází Mnichov.

15. března 1939 bylo všechno časně ráno vzhůru a venku i když venku hustě sněžilo a vlhký jarní vzduch promáčel a studil. Nikdo tomu nemohl uvěřit, když rozhlas vysílal dnešní zprávy a jen málokdo chápal, jaké neštěstí se na nás valilo. Potají za okny se dívali na první motorizované oddíly , které přijížděly v devět hodin po silnici od Křižanova, stavěly se na poště a odjížděly k Velké Bíteši. Němci, obsazující naši zemi, jsou překvapeni naším pořádkem a množstvím všeho zboží ve výkladech, protože jim jejich prolhaná propaganda hlásala pravý opak. Kupovali a posílali domů vše, nač přijdou.

Z obchodů zmizelo zboží a objevily se na nich dvojjazyčné nápisy. Ihned se začalo jezdit po pravé straně. Lidé s hrůzou zjišťovali, že se zde hitlerovci zařizují na „ věčné časy" a že nám hrozí úplné promlčení, či dokonce vyhubení.

1. září 1939 slyšeli sekáči, kteří kosili trávu temné dunění. Válka? Ano, o hodinu později to potvrdilo rozhlasové vysílání.

V mnohých domech se poslouchal rozhlas z „Kroměříže" (kromě Říše) a jako radostné poselství z jiného světa byla především přijímána slova p. prezidenta Dr. E. Beneše, jemuž všichni s láskou důvěřují.

Bombardování Brna a Kuřimi v srpnu 1944 bylo slyšet v naší obci jako hotové zemětřesení. To už nebylo pochyb o tom, jak dopadne konec války.

A již tu byl 25. duben. Z Dufortu viděli lidé za lemem lesů na obzoru mohutný sloup černého kouře a slyšeli hrozivě temnou vichřici explozí. V noci jen matně rudá záře ukazovala směr na Brno. Frontu čekají každým dnem. Lidé zakopávali nejrůznější šatstvo a potraviny, budují ve stržích a stráních maskované úkryty a v úzkosti mají jen jediné přání - aby to všechno bylo již za nimi a aby to přežili se zdravou kůží. Na ničem jiném jim nezáleželo. Snaží se ještě co nejrychleji dokončit jarní práce na poli, protože nikdo netuší co bude potom. Elektrický proud nejde, novin není.

Z Velkého Meziříčí přijelo ozdobené auto, aby odvezlo do zasedání okresního národního výboru, který byl zatím v ilegalitě, dva zdejší občany - Jindřicha Prokeše a Karla Kříže. „Jsme svobodni," vysílal prý městský rozhlas ve Velkém Meziříčí. Byla to neuvěřitelná věc, že by Němci ve Velkém Meziříčí byli ochotni složit zbraně, když ještě silné motorizované i pěší jednotky byly východně od Velké Bíteše. Oba občany již nikdo živé nespatřil. Byli popraveni s dalšími desítkami lidí na břehu řeky ve Velkém Meziříčí.

Někteří lidé byli rychlým spádem událostí doslova zaskočeni, ba přímo zmateni. Ve všem viděli velké nebezpečí, jak ukazuje tato příhoda, odehrála se mnohdy hra „s ohněm". Pan Wagner , hospodářský adjutant na Osové,odzbrojil neočekávaným přepadem a jenom s nožem v ruce osamělého pěšáka na silnici z Osové Bítýšky do Vlkova.

A hned téhož nedělního rána odpoledne - 6. května kolovaly o věci nejrozmanitější názory. Jedni vychvalovali jeho odvahu a duchapřítomnost, hrozili druzí, že za takový kousek rozbijí Němci Osovou Bítýšku, neboť v prostorách Jáchymova Byly jednotky SS. Neklidná a plná napětí byla tragicky osudová neděle a následující dva dny.

Ale tu se zase hýbá fronta. 8. května se opět valí po silnici ke Křižanovu a ke Křeptovu motorizované jednotky. Navečer se objevily nad vesnicí ruská letadla a rozhazovaly německé letáky, v nichž maršál Malinovský vyzýval hitlerovské jednotky ke kapitulaci, jinak, že 9. května využije všech prostředků, aby jejich nápor zlomil. Zpupní Němci však věřili, že se dostanou včas do amerického pásma na západě, a proto s pohrdáním ukazovali, že si s letáky vytírají zadnici. Avšak ihned přidávali plynu, aby se náhodou neopozdili.

To už hloubkoví ruští letci odstřelovali kolony ve Velké Bíteši, k níž se přibližovala Rudá armáda. Ta se přibližovala po ose Zbraslav - Košíkov.

Detonace a střelba z kulometů a ostatních zbraní byla po celou noc z 8. na 9. května tak jasná, že se zdálo, jako by se bojovalo na Šibeníku a v Borovinách. Bíteš hoří!!!

Hvězdná noc se otřásala neustále pod hustou palbou nejrůznějších zbraní. Do řevu vesnicí projíždějících motorů duní jako vzdálené zemětřesení hukot nejtěžších tanků a vozidel po státní silnici.

Země se otřásá a vzduch se chvěje hukotem letadel, jejich polohu určovaly záblesky od kulometů, pražících po ustupujících hitlerovcích. Chtěli ustoupit pod rouškou tmy, ale přepočítali se. Oslnivé rakety bázlivě se třepotají v prostoru Rudy a mění noc v jasný den, že můžeš na návsi číst noviny.

Obyvatelé byli poschováváni po sklepích a krytech po celé vesnici. Nikdo se neodvážil odejít do polí a do lesů, kde byly také připraveny úkryty. Teď by bylo velice nebezpečné opustit vesnici...

Pěkné jitro slunného 9. května zastihlo silnice od Vlkova a Velké Bíteše směrem na Osovou Bítýšku a dále na Křižanov a Křeptov přeplněné ustupujícím německým vojskem, především vozatajstvem. Věděli, že před Rudou armádou neutečou, a proto všechno ničí. Po pravé straně silnice z Osové Bítýšky na Křeptov za mostkem na mlýnským náhonem a vlevo na cestě, vedoucí po pravém břehu náhona ke mlýnu, ničili hitlerovci munici a všechno co uloupili.

Ruští letci napadli kolonu německých aut nacházející se na silnici Vlkov - Osová Bítýška v prostoru „Červeného kříže". Hitlerovci prchali od hořících aut a v širokém houfu šli přes pole přímo k lesíku u ořechovské silnice. V troskách rozbité kolony zůstali čtyři zabití.

V touž dobu byla zničena kolona aut v Borovinách, kde na kraji lesa, který se táhne od silnice ke Zlámancům, hořelo asi 10 aut.

Ruské kolony se již valily kolem desáté hodiny nepřetržitým proudem po státní silnici a udržovaly tempo, aby odřízli ústupovou tepnu - silnici na Velké Meziříčí. Po silnici ke Křižanovu se snažili v poledne zachránit několik zbloudilých německých koňských trénů. Tu se začervenaly pole Záblatí rudými čapkami kozácké jízdy, která jako lavina nezadržitelně se valila vpřed v divokém trysku z prostory Jáchymova, nedbajíc vysokých mezí východně od Záblatí. Je 12 hodin 15 minut 9. května 1945. Vesnice rázem ožívá a již je slyšet spontánní houfné a radostné volání slávy a projevů radosti občanstva.

Na jihozápadním okraji lesíku při silnici k Ořechovu střílel střední opozdivší se německý tank granáty ráže 8 cm na valící se ruské kolony po silnici Jáchymov - Záblatí a ze směru Křeptov - Osová Bítýška. Ale sotva se ozval, byl umlčen ranou z německé pancéřové pěsti, kterou z okraje lesa vypálila odvážná kozačka. I v Bítýšce je už skoro klid.

Škoda z přechodu vojsk bude napravena několika latěmi a nějakou stovkou křidlice. Za přestřelky padli před obecním domem č. 130 dva němečtí vojíni. Zatím je Bítýška zaplavena jízdou, vozatajstvem a dělostřelectvem..."

Podle cest, dokonce i v polích lidé nacházeli německé granáty, součásti výstroje a výzbroje. Tehdy to byl skutečný doklad toho, že fašisté jsou skutečně pryč.

Válka a okupace byly velkou zkouškou charakterů lidí. Hospodářský život byl sešněrován předpisy a nařízeními o válečném hospodářství - dodávky chlebovin, sena, slámy, povinný osev určitých plodin, předpisy o kontingentu masa, vajec, mléka atd. Zásobování obyvatelstva se dělo dle potravinových lístků. Každý občan, pokud sám nebyl v něčem samozásobitelem, dostal potravinový lístek na maso, tuky, mléko, chléb, poživatiny, mýdlo a tabačenku pro příděl kuřiva. Na jednotlivé, různě označené ústřižky obdrželi spotřebitelé stanovená množství. Dávky byly různě odstupňovány. Těžce pracující dostávali ještě přídavkový lístek. Nákup ostatních zboží - zvláště železa, textilií, obuvi atd. byl jen na odběrný poukaz a poněvadž povolené množství nestačilo krýt potřebu, nastala o ně velká nouze.

Většina lidí zůstala během války jako jedna velká rodina. Jeden druhému se snažil pomoci, jeden druhého kryl, neudával a nevyhrožoval, i když věděl, kde a u koho má něco schováno. Obolí se smělo mlátit jen v určených mlýnech - v Záblatí a v Tasově. Stanoveného dne startoval celý konvoj povozů z obce a vezl všem občanům povolené množství na semletí. Obratnosti a vtipnosti hospodářů jedoucích s povozy a lidskému porozumění kontrolujících orgánů je třeba poděkovat, že nikdy nedošlo k žádnému úřednímu stíhání, ač nikdy nebylo na voze jen množství napsané na mlecích povoleních.

Neocenitelné služby prokázal občanstvu nájemce mlýna v Záblatí. Kromě úředně povolených dávek se mlelo a šrotovalo „načerno " téměř denně hned po setmění. Nezradil a neudal nikdo, ba jeden druhého varoval před možným nebezpečenstvím. Objevila-li se v jednom konci vesnice znenadání kontrola, věděli o ní za chvíli všichni. Prohlídky dopadly dobře a nic zvlášť velkého nebylo obvykle nalezeno.

Pracovních sil ubylo, protože mnoho lidí bylo nasazeno pracovním úřadem na práce v Říši. Byli roztroušeni do nejrůznějších koutů Německa, někteří byli dokonce nasazeni až ve Francii nebo až na nejzazším severu Norska. Všichni šťastně přežili odloučení, válečná střádaní, bombardování a jiné útrapy a šťastně se vrátili.

Z cizích válečných polí se vrátil i bojovník za naši svobodu - legionář pan Pospíchal.

V měsíci říjnu 1939 opustil území své vlasti, jejíž hranice překročil na Slovensku u Seredu. V Maďarsku byl držen a s jinými Čechoslováky zatčen v Moháči, vrácen zpět do Budapešti a tam držen ve vazbě 6 měsíců. Po půl roce byl odvezen na slovenské hranice. Pokusil se znovu o přejití do Maďarska, což se mu po mnoha útrapách podařilo. V květnu 1940 se dostal na území Jugoslávie, kde byl přijat do zahraniční armády.Odtud byl transportován přes Syrii do Palestiny. Po obdržení výzbroje a výstroje odešel zpět do Syrie, tentokrát na frontu. Po ukončení bojů v Syrii a po dalších vojenských operacích v Egyptě a v západní poušti byl vyloděn v obléhaném Tobruku v roce 1941.

Po osvobození Tobruku prodělal výcvik protiletadlového dělostřelectva v Palestině.

Po výcviku nastoupil cestu zpět do Tobruku na obranu tamějšího přístavu.

V roce 1943 po ukončení bojů v Africe se plavil 6 týdnů po moři okolo jižní Afriky do Anglie. Zde vstoupil do tankové jednotky a po výcviku byl vyloděn v Normandii, kde se zúčastnil bojů. Po cestě poraženým Německem se vrátil koncem května 1945 s tankovou obrněnou brigádou do vlasti.

Řada švadlen, obuvníků, pomocných dělníků byla přidělena na práci do bývalé Beckovky. Byla to továrna ve Velkém Meziříčí, z níž bylo zřízeno skladiště vojenské výstroje. Zde se opravovaly boty a všechny součásti oděvů. „Beckovka" se stala hlavním dodavatelem pracovních šatů pro široké vrstvy okresu. Zaměstnanci různým způsobem vynesli ven z továrny mnoho věcí, po kterých v době jejich nedostatku byla velká poptávka. Svetry, košile i všechny jiné vhodné věci se barvily nebo byly používány přešité. Podle jakosti a vzorku by je každý poznal. Koncem války pracovalo v „Beckovce" asi 15 lidí z Osové Bítýšky. Po toužebně očekávaném konci války se utvořil místní národní výbor, který tvořili z větší části starší, zkušenější a obecní samosprávy znalí občané.

V letech 1945 a 1946 odešlo za studiem a prací z vesnice dost lidí, ale nejvíce - 20 rodin - 70 lidí odešlo při osídlování pohraničí. Nejvíce rodin se usadilo na jihu Moravy...