Z historických pramenů

První zmínka o Osové Bítýšce

"...Ve stol. XIII. Náležela komendě řádu německých rytířů v Opavě, který ji osazoval svými řádovými kněžími. Jako první farář je znám r. 1266 „pan Kuno" ze Zbraslavi...".

Tato věta z kapitoly Ladislava Zavadila ve Vlastivědě moravské z roku 1900 se objevuje v historických pramenech o Osové Bítýšce i v obecní kronice.

Přesto se v přehledech měst a obcí objevuje u naší obce letopočet 1349 jako rok, ve kterém je první zmínka o Osové Bítýšce, neboť toto datum lze doložit historickými prameny..

Pokud budeme pátrat v archívech, najdeme také článek o tom, že první zmínka o Osové Bítýšce je před rokem 1300. Následující příspěvek pana Jaroslava Šilhana v 30. čísle Vlastivědy moravské z roku 1978 v kapitole Mistr Jindřich z Osové Bítýšky pojednává o tom, kde hledat první zmínku o Osové Bítýšce a ke kterému datu lze přiřadit první zmínku o obci:

"V moravských listinách poslední čtvrti 13.století přichází několikrát M. Henricus de Vitis. Byl ve "Vitis" plebánem a později byl i kroměřížským kanovníkem.

Wolný jej správně přiřadil k Osové Bítýšce. Do Velké Bíteše se mu nehodil, protože tamější patronát patřil tišnovskému klášteru a protože znal bítešské plebány Giselberta před rokem 1278 a Petra z roku 1294. Tiray ve Vlastivědě moravské klade sice komendu Německých rytířů do Velké Bíteše, připomíná však, že se nověji ona komenda klade do Osové Bítýšky. Snad vlivem Šebánkovým, který v Archívech zrušených klášterů,registr č.207, ztotožnil Vitis z roku 1266 s Velkou Bíteší, mluví pozdější literatura o Mistru Jindřichu z Velké Bíteše. Hosák v "Místních jménech" má doklad o Vitis z roku 1266 u Velké Bíteše, kdežto doklady pro Vitis ze 14.století má správně u Osové Bítýšky. Také Kouřil mluví ještě o Jindřichu z velké Bíteše, i když již předtím má správně Vitis = Osová Bítýška Anna Maria Drabek ve své práci Die Weisen. Při vydání listiny z roku 1266 v novém CDB V č. 478,stejně tak u listin tamže č. 421 a 422 z roku 1264, mají Šebánek-Dušková správně Osovou Bítýšku.

Nesprávnosti o M. Jindřichu de Vitis shrnuje jedna věta u Šebánka-Duškové, Česká listina doby přemyslovské, SAP 1956, I, str. 153. Autor probírá listiny nižšího duchovního feudála, v nichž se mluví o panovníkově souhlasu s právním pořízením takového feudála, a uvádí mezi jinými tři listiny z roku 1295, přičemž prvým z těchto dokladů "je listina,jíž ustanovuje plebán ve Velké Bíteši, člen řádu Německých rytířů, jiného člena svého řádu svým zástupcem s výslovným souhlasem nejen biskupovým a dokonce papežovým, nýbrž i královým." V poznámce se odvolává na Reg. IV.,č.1902.

Ale M. Jindřich nebyl plebánem ve Velké Bíteši, nebyl členem řádu Německých rytířů, k pronájmu své fary neměl souhlas papežův a králův, biskupský souhlas byl jenom tichý,vyjádřený přivěšením pečeti - a tak není tato listina dokladem pro dokazovanou snahu o panovníkův souhlas. Pravda, listina sice mluví o souhlasu biskupově, králově a papežově, ale s darováním patronátu v Osové Bítýšce řádu Německých rytířů Eliškou Kadoltissou, cf. listiny CDB V č. 421, 322 z roku 1264. Toto darování, jak bylo požadavkem církve, mělo vstoupit v platnost až po smrti současného plebána Jindřicha, kterého Eliška nazývá svým notářem. A v listině o pronájmu fary v Osové Bítýšce roku 1295, Reg. IV, č. 1902, připomíná M.Jindřich de Vitis toto doživotní právo.

Plyne z toho, že plebán Jindřich v Osové Bítýšce, o němž mluví listina CDB V, 422 k roku 1264, a Mistr Jindřich de Vitis, který 1295 pronajímá prebendu v Osové Bítýšce Německým rytířům, je jedna a tatáž osoba. Je tedy omylem poznámka č. 2 u listiny CDB V,č. 478 z roku 1266, že jméno svědka, blíže neoznačeného plebána v Osové Bítýšce, neznáme. Je to náš M. Jindřich z Osové Bítýšky, doložený tam v letech 1264 -1295, i když se tam asi moc nezdržoval, nýbrž pronajímal faru zástupcům. Proto žádali Němečtí rytíři, kteří byli již přes 30 let majiteli tamějšího patronátu a zatím neměli ze svého práva žádný prospěch, aby M.Jindřich jmenoval svým zástupcem člena Německého řádu. Z toho ovšem plyne, že M. Jindřich členem tohoto řádu nebyl. Kdyby jím byl, už tím měli Němečtí rytíři nějaký prospěch ze svého patronátu, živila by jej prebenda v Osové Bítýšce a nemusela by jej živiti řádová komenda. A kdyby M. Jindřich členem řádu zmíněného byl, mohli mu představení poručit a nemuseli prosit, aby prebendu v Osové Bítýšce jim aspoň pronajal.

Po svědectví v listině Eliška Kadoltissy z r. 1266 je další zpráva o Jindřichovi z osové Bítýšky až 9. 8. 1276, CDM IV, 130, tenkrát je už Mistrem. Počítám, že v období 1266 - 1276 studoval někde v cizině a dosáhl misterského gradu. Dle této listiny má rozhodnout spolu se znojemským děkanem spor mezi louckým opatem a znojemským arcijáhnem, zdržoval se tedy M. Jindřich nejspíš ve Znojmě. To by bylo slabým náznakem, že byl dál notářem Elišky Kadoltissy.

Má tedy Osová Bítýška jako prvé doklady své existence listiny z r. 1264, CDB V, 421, dále listinu CDB V 478 z roku 1266, vydanou v Osové Bítýšce, ovšem i všechny listiny, v nichž přichází M. Jindřich z Osové Bítýšky, jejich přehled podal Kouřil ve zmíněné práci. Nemáme však žádný podklad, že by "Vitis" znamenalo někdy Velkou Bíteš. Ještě počátkem 15. století rozlišují německé zápisy nejstarší městské knihy velkobítešské Vitis =Osová Bítýška a Heinrichs =Velká Bíteš"

Podívejme se zpět do Vlastivědy moravské na počátek historie naší obce očima Ladislava Zavadila, faráře v Osové Bítýšce,který o naší obci napsal stať ve Vlastivědě moravské, II Místopis. Vydáno Musejním spolkem v Brně roku 1900, s.70-78:

"Osová Bytiška byla částí panství Osovského a sdílela s ním všecky osudy. Nyní jest městečkem, jediným v okrese Bítešském.

Do roku 1415 patřilo Osové i s Bytyškou panu Janu Staršímu z Meziříčí.V polovici století 15. byl jeho majitelem „Smil na Osovém". Roku 1530 koupil je Jan z Perštejna a zapsal do zemských desek.Roku 1555 patřilo panu Markvartovi Rájeckému na Mírově,který je však prodal za 15 000zlatých. Roku 1594 bylo opět prodáno za 22 000 zlatých panu Jindřichu Humpoleckému z Rybenska.

Roku 1662 bylo panství rozděleno. Roku 1663 držel zase obě polovice Jan Vít,svobodný pán „Svanenfeld". Roku 1708 bylo prodáno za 75 000 zlatých paní Kateřině,svobodné paní z Valdorfa. Roku 1797 byl jeho majitelem František Kajetán hrabě Chorinský,který je téhož roku prodal hraběcí rodině Haugwitzů."