Místní pověsti

O Strašné skále

008Ve Zlámancích, pěkném údolí podél potoka Bítýšky, asi dva kilometry východně od obce Osová Bítýška se vypíná skála, na které byl odedávna kříž. Lidé říkají oné skále „Strašná skála". V dobách před čtyřmi staletími, kdy byli pronásledováni členové jednoty bratrské a evangelických církví, scházeli se jejich přívrženci na místech, kde by nemohli být vypátráni. Čeští bratři z naší obce se scházeli v noci ve Zlámancích.

Tehdy prý byla ve stráni rozsáhlá jeskyně. V ní zpívali věřící bratrské písně, konali pobožnosti a naslouchali kázáním.

Jednou v noci, kdy se opět sešli k pobožnosti,byli přepadeni dráby z osovského zámku. Drábi lidi do jednoho pobili. Aby nevyšel zločin najevo, pochovali zavražděné v jeskyni, kterou zasypali.Od té doby se této skále říká „Strašná skála ".

Smírčí kameny

009Půjdeme-li ke Třídvorskému rybníku, narazíme na smírčí kámen o rozměrech v nadzemní části asi 56 x 56 x 20 cm. Podobný kámen je u silnice směrem ke Křeptovu. Uprostřed kříže jsou vytesána písmena IHS a pod nimi je letopočet 1812 a sotva čitelné jméno, Josef Ponyn... Tento kříž je větší a má rozměry v nadzemní části 77x44x13cm.

Staří předkové říkávali, že snad v některé válce měli v lásce dva vojáci děvče, o které vedli souboj. Na znamení, které dávala dívka z kostelní věže oběma mládencům, oba na sebe zaráz vystřelili a nebylo vítěze-oba v souboji zahynuli. Když dívka viděla, co se stalo, skočila z věže dolů...Na místě skonu obou chlapců byly postaveny smírčí kameny...

 

Kámen u dráhy

Podobná pověst vypráví o tomto souboji, jen s tím rozdílem, že zde vstupuje na scénu kámen na paloučku u dráhy /směrem na Skřinářov/. O tomto kameni se říkalo, že sem byl posazen na paměť dívky, která skočila z kostelní věže, když uviděla, že v souboji padli oba její milí.

Že to byl kámen obdařený nadpřirozenou mocí, dokládá pověst dále takto:

Jednoho dne hospodář kvůli orání odvezl kámen z pole domů jako práh před vchod do domu. Ve spánku v noci ale neustále slyšel: "Dej mě na místo, kde jsi mě vzal, dej mě na místo, kde jsi mě vzal!"

A tak hospodář kámen odvezl kvůli svému čistému svědomí zpět a raději pozemek zalučnil travou.

Prý v padesátých letech tohoto století byl tento kámen po provedení úpravy pozemku odvezen neznámo kam. Dnes asi nejsou poblíž uši, které by vyslyšely jeho prosby a vrátily ho zpět.

Pověst o sedmi dlábkách I

Jednoho krásného podzimního večera, za dob čertů, klekánic a jiných strašidel, se vracel z lesa myslivec. A najednou zahlédl v houštině pytláka, který právě líčil past na mladičkou lesní zvěř. Myslivec se prodíral pomalu a bez dechu houštinou. Chtěl pytláka chytit. Ale najednou pod jeho nohou zapraskala větvička, pytlák myslivce spatřil a dal se na útěk.

Myslivec se po pytlákovi rozběhl, ale zakopl o velký placatý kámen a upadl. Zvedl se, oprášil se a z úst vypustil ona čtyři osudná slova: „Aby to čert vzal."

Tu se najednou pod mladým myslivcem rozevřela zem a staří plesniví čerti ho začali stahovat z povrchu dolů do pekla.

Mladý myslivec se sedmi prsty pevně držel za kámen, a proto se tam říká dodnes „U sedmi dlábek ".

Pověst o sedmi dlábkách II

Mezi Ořechovem a Skřinářovem je místo, kde se říká U sedmi dlábek. Je tam na kameni vyryto sedm teček. Povídá se, že tam zahrabali sedminásobnou křivopřísežnici.

Stalo se to tehdy, když se osovské a křižanovské panství přela o les. Měl se vyjádřit pamětník starých časů.

A tak se přihlásila nějaká žena. Zahrabali ji po krk do země a žena vypovídala a sedmkrát odpřisáhla, že les patříval panství křižanovskému. Po sedmé přísaze ale žena zčernala a zemřela. Při vyhráli osovští. Ženu na místě pochovali.

Pověst o skřinářovském lese

Jednoho letního slunečního dne se chudí manželé rozhodli, že budou pracovat na svém malém políčku a vezmou s sebou svoje malé děti. Ty začaly jásat, protože chtěly jít do blízkého lesíka trhat sladké jahody.

Když přišli na pole, maminka vážným hlasem pravila: "Milé děti, do setmění se vraťte! Nechoďte daleko do lesa!"

Děti to mamince slíbily, rozloučily se a vesele se rozběhly do lesa. Chodily od keříčku ke keříčku, sbíraly jahody a skotačily. Čas utíkal jako voda. V tom si uvědomily, že se stmívá a chystaly se k odchodu z lesa. Chytily se za ručičky a šly. Najednou slyší podivné šustění v křoví. Nakouknou se a co nevidí! Obrovské vlčí tlamy a nebezpečně vyhlížející oči.

Děti úprkem běžely pryč. Vlci je však brzy dohonili a děti nikdo víc už živé nespatřil...

Rodičům se zdálo podezřelé, že děti ještě nejdou. Už byla tma. Rozhodli se, že půjdou děti hledat. Hledali a hledali a po chvíli uviděli jen dva páry dětských botiček...

Oba rodiče se dali do žalostného pláče. Chudáci děti! Vždyť byly tak malé! Na památku vystavěli na tom místě dva křížky, které připomínají tu tragickou událost...

Další pověsti najdeme ve Vlastivědě moravské z roku 1928. Literární badatelé tehdy hledali po vsích zapomenuté pověsti. Žáci měšťanské školy v Osové Bítýšce napsali slohové práce, ve kterých zachytili tyto pověsti z obce a okolí:

O Třídvorském rybníku

U Třídvorského rybníka je kámen s vytesaným křížem. Lidé vypravují, že kámen byl postaven na upomínku této události:

Jistá žena šla do Rudy. V mlze zabloudila k rybníku. Šla cestou, necestou, nedbala, že už je nablízku rybník Na krok nebylo vidět před sebe. A tak chodila, chudák žena, sem a tam, až se ocitla v rybníku. Zděšeně vykřikla, žalostně a zoufale zanaříkala. Voda se nad ní zavřela a ubohá žena utonula.

Tři rybníky

011Na polní cestě ze Skřinářova k Osovému jsou tři rybníky, jejichž okolí je opředeno nesčetnými pověstmi. Nejvíce se vypravuje o tom, jak se u rybníků zjevovala strašidla. Tak prý, je tomu už dávno, šla k rybníkům na trávu jakási žena ze Skřinářova.

Cestou ji napadlo, aby si nažala trávu na cizím. Myslila, že z cizího krev neteče. A úmysl svůj provedla. Její hřích zahalovala večerní tma a tak žena žala a žala. Ale najednou spatřila, že se k ní blíží postava, která zřetelně roste!

Když se obrátila, poznala, že ji pronásleduje bezhlavý muž. Sotva dechu popadala, když vrazila všechna vyjevena do světnice.

Vlčí jáma

U silnice na straně k Vlkovu stojí kříž. Když ještě u nás žili vlci, tak v těch místech bývaly vlčí jáma. Do ní se chytali vlci. jednou však neznámý muzikant do té jámy padl. Nemohl si z ní pomoci. A čekal ustrašeně na svůj další osud.

Přihnala se v tu chvíli smečka vlků a obstoupili jámu. Vlci hrozivě svítili svýma očima na muzikanta a strašlivě vyli. V muzikantovi byla malá dušička, ale "když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší".

Muzikant vzal housle pod tetelící se bradu a začal hrát. Vlci utekli, ale vrátili se zpět, když housle umlkly. A tak hrál muzikant až do samého rána, kdy ho lidé vytáhli.

Sázka

012Na lípě ve stromořadí k Osové visí obrázek, znázorňující duše, padající do očistce. Obrázek dala zavěsit na lípu paní hraběnka, protože na tom místě se stalo neštěstí.

Pan učitel se prý vsadil s panem správcem, že objede celé Osovské panství za pět minut. Vypůjčil si koně, osedlal a vyjel. Přesně za pět minut se vrátil na místo výjezdu. Kůň však klesl a jezdec si při pádu z koně zlomil vaz.